Vedení Duchem Svatým
Neznámý autor
Když člověk žije ve víře, je třeba, aby znal hlas svého
Pána. musel jsem se naučit mnoho věcí, ale duch svatý je dokonalý učitel. Je
navíc trpělivý, za což jsem mu já, osel vděčný.
Rozhodující bylo naučit se rozeznávat mezi Pánem a ďáblem.
Jednoho dne za mnou přišlo několik studentů a vyptávali se mne na tento
problém: „Často jsme vás slyšeli říkat: ´Pán mi řekl.´ Jak víte, že to byl
Pán?„
„Cožpak k našemu duchu nemluví?“ odvětil jsem. „Ty“, řekl
jsem jednomu z nich, „slyšel jsem jak jsi dnes ráno říkal, že ti ďábel ztrpčuje
život. Jak můžete, chlapci, tak jasně slyšet ďábla, ale neslyšet Pána?
Odpověď mladého muže přišla okamžitě. „Ďábel přece střílí do
našeho ducha ohnivé šípy, to přece víme.“
„Takže všechny špatné myšlenky pocházejí od ďábla?“ zeptal
jsem se.
„Ano“, odvětil on.“
„ A všechny dobré myšlenky, copak ty pocházejí jen z tebe?“
Mlčel, avšak přikývl. „A co potom dělá Pán? Pokračoval jsem důrazně. „Ne, tak
to není! Právě tak jako zlé myšlenky jsou od ďábla, jsou dobré myšlenky od
Pána. Já stojím jakoby uprostřed a mohou volit.“
„Podívejte„ ,pokračoval jsem, když nikdo neodpovídal, „mám
ducha a zjišťuji, že je ovlivňován buďto tím, co říká ďábel, nebo tím, co říká
Pán. A já naslouchám Pánu. Nenaslouchám ďáblu.“
Tváře studentů se rozjasnily. Bylo důležité, aby to
pochopili. Nenásledujeme ďábla. Následujeme Pána! Naslouchejme Jeho hlasu, tomu
dobrému hlasu. Na počátku života víry mne trápilo, když můj duch při modlitbě v
nových jazycích, bloudil někde jinde. Nakonec jsem volal k Pánu: „Pomoz mi
udržet mého ducha a mou pozornost pod kontrolou. Proč krouží mé myšlenky mimo,
když se modlím v jazycích?“
Téměř okamžitě mě napadlo: „Kam
potom putuje můj duch?“
Okamžitě jsem si uvědomil: „To je přece Pán kdo se mne takto
ptá! Je to On, kdo ke mně mluví. Jsem schopen slyšet Pána!“
Poznal jsem, že můj duch jde k věcem, kterými se zabývám,
k lidem, kterým se snažím pomoci, nebo k břemenům, která nesu. Ptal jsem se
pak Pána: „Pane je tohle výklad jazyků?“ Rozuměli jsme tomu v těch letech totiž
tak, že když mluvíme v jazycích, pak je to nějaké řeč od Boha. Ale Pán řekl:
„Není. Ty mluvíš k Bohu, ale copak nevíš, že také Já mám co říci tobě?“
Tu mi vzešlo světlo, podobně jako tehdy studentům. Mluvím k
Bohu v jazycích a On na to odpovídá a
mluví k mému duchu. Toto poznání mi bylo od té doby velkou pomocí. Co jsem
ještě potřeboval, bylo lepší poznání Božího působení a nutnosti pozorněji si
všímat toho, kam můj duch jde.
Bylo mi stále jasnější, že bych se měl věrně modlit v Duchu
v jazycích, neboť jsem nevěděl jak bych se měl modlit. Neznal jsem všechny
okolnosti, když jsem se modlil za určité případy. Neznal jsem také odpovědi na
všechny otázky, které mi byly lidmi položeny. Ale když jsem se modlil v Duchu v
jazycích, přicházelo světlo.
Neboť Bible nás učí, že Duch „je nápomocen našim mdlobám.
Neboť zač bychom se měli modlit, jakž by náleželo, nevíme, ale sám ten Duch
prosí za nás lkáními nevypravitelnými... Duch prosí podle Boha za svaté.“
(Římanům 8,26)
Cvičením a praxí jsem se učil slyšet.
Učil jsem se také modlit se svou myslí, ve své mateřské řeči, a potom tiše
sedět, abych mohl očekávat a naslouchat. Učil jsem se prožívat, jak ke mně
mluví Duch Svatý a dává mi vedení nebo zjevení. A když jsem měl dojem,že toto
vedení by mohlo být pouze něco mého vlastního a ne od Boha, bylo možné
vyzkoušet to. Okamžitě jsem se začal modlit v jazycích.“ Ten kdo mluví jazykem
nemluví lidem, ale Bohu.“ (1 Korintským 14,2) A očekával jsem odpověď. Když
domnělé vedení zmizelo, řekl jsem si: Zapomeň na to, to nebylo od Pána, byly to
mé myšlenky, ovlivněné okolnostmi.“ Avšak, když si vedení uchovalo svou
zřetelnost a jasnost, potom jsem věděl, že to bylo od Pána, a že se na to mohu
beze strachu spolehnout.
Tak jsem se učil slyšet přímo od Pána, co bych měl udělat
nebo říci, a On byl ochoten dávat mi rady po čtyřiadvacet hodin denně. Nemusel
jsem si nejprve vyhradit určité chvíle pro modlitbu nebo udržovat určitý
rituál. Mohl jsem slyšet jeho hlas bez ohledu na to, kde jsem byl nebo co jsem
zrovna dělal.
Zatímco jsem dělal pokroky ve svém vztahu k Pánu, seznamoval
jsem se s jiným způsobem vedení. Dovedl mne k tomu objev, že Pavel a jeho
průvodci chtěli navštívit jisté místo, ale Duch jim v tom zabránil. Hovoří o
tom známé biblické místo ve Skutcích 16,6: „A prošedše Frigii a Galatskou
krajinou, když jim zabráněno bylo od Ducha svatého, aby nemluvili slova v Asii,
přišedše do Myzie, pokoušeli se jít do Bitynie, ale nedal jim Duch.
Nedával jsem už pozor jenom na Jeho: „Dělej to a to“, ale
začal jsem také vnímat, v čem mi chce Duch Svatý zabránit. Zvykl jsem si denně,
často již ráno, dříve než jsem vstal z postele, zasvětit Pánu svou mysl těmito
slovy: „I dnes patřím tobě, Pane, a chci poslechnout každé vedení, které mi
vložíš do srdce. Budu dělat to, co mi přijde pod ruku. Nepřestanu, dokud mi k
tomu nedáš znamení. Veď mne hodinu od hodiny, nepotřebuji dnes ráno vědět, co
mám dělat odpoledne. Mám svou představu o tom, jaké mám dnes povinnosti, a budu
je vykonávat. Když někde sejdu s cesty nebo půjdu tam, kam nechceš, tak mi
v tom, prosím, zabraň.
Poznal jsem lidi, kteří ráno klečeli s notýskem a
sestavovali si denní program. Ale nedařilo se jim dodržet jej a oni byli každý
večer znovu zmateni, protože věci neběžely tak, jak si to představovali.
Před
touto pošetilostí mne Pán ochránil tím, že mne naučil dbát na jeho zastavení.
Zjistil jsem, že jsem se pak nikdy netrápil. Šel jsem prostě kupředu cestou,
kterou jsem považoval za správnou, a učil jsem se rozeznat, kdy mi Pán dává
signál, abych se zastavil. Pokud mi můj rozum říkal něco jiného než srdce,
začal jsem si těch pocitů lépe všímat. Jestliže se v mé hlavě objevila dobrá
myšlenka, ale mé srdce se necítilo dobře, zastavil jsem se a začal se modlit v
jazycích. Když myšlenka nezmizela, věděl jsem, že jsem na správné cestě.
Jestliže se však rozplynula, pak nepocházela od Boha.